Hlavní strana > Blog > Poutě na Svatou Horu znovu ožívají

Poutě na Svatou Horu znovu ožívají

Sbalit batoh, obout boty a vydat se vstříc novým zážitkům. Stále více lidí hledá během pěšího putování klíč ke svým otázkám. Historii i současnost poutí na Svatou Horu popisuje kněz David Horáček a Jitka Lipovská, spoluzakladatelka spolku, který chce poutní tradici obnovit.

Ilustrace zasněženého lesa Příbramský spolek chce obnovit slávu pěších poutí na Svatou Horu, foto: Petr Janků

Za soškou i léčivým pramenem

Jeden z prvních poutníků, který Svatou Horu navštívil, přišel z Prahy. Byl jím slepec Jan Procházka. Pocházel z Nymburka a živil se jako pláteník, po oslepnutí pobýval v Praze a žebral na Karlově mostě. V té době se mu začal zdát sen, který se opakoval se stále větší intenzitou. Ve snu se mu zjevoval stařec a vybízel ho k pouti na Svatou Horu: když zde bude uctívat Pannu Marii, zrak se mu prý vrátí. Na Svaté Hoře již tehdy stála malá kaple. Podle pověsti ji tu nechal postavit rytíř z rodu Malovců jako poděkování Panně Marii, když ho ochránila před loupežníky. Na cestu se Procházka vydal se svým osmiletým vnukem. Není jasné, jak dlouho jim trvala (zdravý člověk trasu ujde za dva nebo tři dny). Jisté je, že Jan Procházka přišel na Svatou Horu 10. června 1632 a po třech dnech se mu zrak zázračně vrátil. Nejprve mlhavě, ale v dalších dnech stále zřetelněji. Uzdravení potvrdili svědci i lékaři a informace se okamžitě roznesla po celé zemi. Neznámý slepec se tak nevědomě stal zakladatelem tradice poutí na Svatou Horu. Zástupy poutníků na sebe nenechaly dlouho čekat…

První svatohorské poutě byly však doloženy o něco dříve, a to v době, kdy v českých zemích sílil svatováclavský a mariánský kult. Tehdy se už na Svaté Hoře pravděpodobně nacházela soška Panny Marie, která se stala smyslem cesty mnohých poutníků. Podle tradice ji vyřezal první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, ale ještě několik století trvalo, než se dostala právě sem. Když svatohorský kostel získali do správy jezuité, rozhodli se jeho věhlas šířit i za hranicemi a udělat z něj druhé nejvýznamnější poutní místo v Čechách – hned po Staré Boleslavi. Pomoct jim v tom měl i slavný architekt Carlo Lurago, který dal Svaté Hoře její dnešní podobu. Jezuité také ovládali řadu jazyků, a tak snadno mohli komunikovat s poutníky z různých krajin. Po třicetileté válce začaly poutě probíhat pravidelně. „Podle toho, co můžeme vidět na dobových vyobrazeních nebo vyčíst v poutních knihách, přicházely na Svatou Horu desítky organizovaných pěších poutí v průběhu jednoho měsíce. Dnes jsou to desítky poutí v průběhu jednoho roku,“ připomíná svatohorský administrátor a kněz David Horáček.

Sezona trvala od jara do podzimu, nejvíce poutníků přicházelo v květnu a červnu, než začaly hlavní zemědělské práce. „Život na Svaté Hoře musel být nesrovnatelně rušnější, v některých obdobích snad ani nebylo možné zavřít hlavní bránu“, myslí si Horáček. Lidé přespávali i v ambitech nebo v okolí baziliky. Vysoký počet poutníků samozřejmě ovlivnil Příbram i z ekonomického hlediska. Dařilo se nejenom poskytovatelům ubytovacích a pohostinských služeb, ale i řemeslníkům a obchodníkům – od kovářů a povozníků až po mastičkáře nebo pekaře. Poptávka po výrobě poutního zboží pak napomohla rozvoji lidových řemesel, na Příbramsku vzkvétala například výroba růženců, voskařství nebo řezbářství. S rušením klášterů za Josefa II. poutnictví načas utichlo. Sláva poutí se vrátila na konci 19. století, druhá polovina minulého století jim však příliš nepřála.

Dnes pěší putování ale zažívá renesanci. „Kupodivu teď více poutníků přichází ze zahraničí, loni jich bylo nejvíce ze Spojených států,“ doplňuje David Horáček. „Nerozlišuji ale, jestli jsou to lidé z Filipín, nebo z Českých Budějovic. Důležité je, že přicházejí na poutní místo. Každý, kdo sem přichází, moc dobře ví, proč tu pouť koná.“ Na slavné a početné poutě z Německa navazují od počátku tohoto tisíciletí také bavorští poutníci, kteří každý rok přicházejí z města Freyung. A pomalu se vrací i Češi.

Ambity na Svaté Hoře Svatá Hora je jedním z nejvýznamnějších mariánských poutních míst v Česku, foto: Vladimír Holan

Poutník není turista a pouť není výlet

Proč se dnes lidé vydávají na pouť? „Asi to souvisí s dobou, ve které žijeme. Je strašně rychlá a spousta lidí bývá psychicky i duchovně unavených. Lidé na těchto cestách dokážou objevit něco, co se nedá jinde najít nebo koupit,“ říká David Horáček. Podobnou zkušenost má i Jitka Lipovská, spoluzakladatelka spolku Pouť na Svatou Horu, který usiluje o obnovení tradice. Sama absolvovala několik poutí, včetně cesty do Santiaga de Compostela, kterou ujela na koloběžce spolu s dcerou a dvěma psy. „Je to zážitek, který bych doporučila leckomu. Člověk si mnohé uvědomí, myšlenky se mu srovnají v hlavě. I když je pak někdy docela těžké vrátit se zpátky do reality běžného života.“ Každý poutník má svůj důvod, proč se na takovou pouť vydá, potvrzuje David Horáček: „Když už se někdo chce svěřit, co ho sem přivedlo, nebývají to zdravotní důvody nebo že se potřeboval dostat do kondice, ale jsou to většinou důvody duchovního rázu. Setkal jsem se například se skupinou lékařů z berounské nemocnice, kteří vykonali pouť na Svatou Horu za svého kamaráda. Většina z nich vůbec nebyla praktikujícími katolíky.“

Vydejte se na jarní pouť za perlami Berounska, Brd a Podbrdska

Lákalo by vás podniknout krátkou pouť? Jarní čas je pro to jako stvořený! Není tak nic jednoduššího než si sbalit batoh, obout si pohodlné boty a vyjít vstříc nové cestě. Spolky Ultreia a Pouť na Svatou Horu a organizace destinačního managementu Berounsko a Brdy a Podbrdsko si na sobotu 29. dubna přichystaly nenáročné, zhruba 25kilometrové putování po vápencové krajině Českého krasu a podbrdských Hřebenech.

Sobotní trasa povede z Berouna přes bájný Tetín až k baroknímu areálu Skalka v Mníšku pod Brdy, kde se můžete těšit na podvečerní komentovanou prohlídku areálu. Pokud budete chtít, v neděli můžete pokračovat až na Svatou Horu v Příbrami. Připravte se pak na dalších 25 km po úbočí Hřebenů.
Zjistit více

„Je ale rozdíl mezi dvoudenním výletem a několikatýdenním putováním. Poutník není turista a pouť není výlet,“ říká Jitka Lipovská. S tím souhlasí i David Horáček: „Myslím, že vícedenní pěší cesta zkrátka musí být součástí poutě. Když jdete pěšky, nic vás nerozptyluje a neruší. Jak se postupně začnete blížit cíli své cesty, někde uvnitř získáte více síly a pokoje, dokážete přemýšlet nad svými nedostatky, dokážete se smířit se svou povahou. Výsledkem takové cesty může být, že člověk dozraje a dokáže lépe žít své vztahy, dozraje v modlitbě nebo v poznání sebe sama. Všechno jsou to ohromné hodnoty, které vám cesta autem nedá.“ Pravidelně se na Svaté Hoře potkává se skupinou starších poutníků z Písku. „Člověk by řekl, že musí být po té cestě úplně zničení, ale oni přijdou úplně radostní, jako kdyby nic neušli. Z tváří těchto lidí vyzařuje něco zvláštního a krásného – něco, čeho si nevšimnete u lidí, kteří přijeli autem. Ti poutníci navíc dobře vědí, že cíl jejich cesty není tady na Svaté Hoře. Hodnoty, kterých nabyli, nejlépe zužitkují až v běžném životě.“

Poutník s batohem nese na krku přívěsek s klíčem Symbolem poutí na Svatou Horu by se měl stát klíč, foto: Ondřej Pěnička

Všechny cesty vedou na Svatou Horu

Právě spolek Pouť na Svatou Horu si dal za cíl označit dvanáct poutních cest podle dvanácti svatohorských kaplí. V současnosti zmapoval už čtyři hlavní historické trasy na základě světových stran: z Prahy přes Karlštejn, z Mikulova přes Tábor, z Prachatic přes Březnici a z Plzně. „Snažíme se skutečně hledat původní stezky, ale jak šel čas, na mnoha místech se z poutních tras staly silnice nebo i dálnice,“ připomíná Jitka Lipovská. Jedním z takových případů je slavná poutní trasa z Březnice na Svatou Horu, kterou nechali postavit jezuité. Výklenkové kaple lemují cestu dodnes – jenže jde o frekventovanou silnici, po které se můžete těžko vydat jako chodec. Ne vždy je ale hledání původních tras takto očividné, leckdy připomíná drobnou detektivní práci. „V lese sem tam narazíme na zapomenutý křížek z bývalé trasy. Tímhle způsobem projíždíme a procházíme okolí a snažíme se hledat nějaké staré stopy. Velmi zajímavé je sledovat architektonické styly jednotlivých budov. Najednou si všimnete, že se někde objevují jiné proporce, a když pátráte dál, zjistíte, že už tam kdysi vedla stezka a vedle ní vznikl zájezdní hostinec.“

A podle čeho se orientovat, když chybí i zapomenuté křížky? Je to hlavně o dojmu a celkovém pocitu, směje se Jitka Lipovská. „Nevím, jak to popsat. Snažíme se číst v krajině, ve staveních, v cestách a stromořadích. Staré stezky nejde najít podle map, opravdu tu cestu musíte projít. Občas se stane, že mám z nějakého místa zvláštní pocit – a pak jdu do archivů a zjistím, že tudy skutečně vedla poutní trasa.“ Nápad na obnovení svatohorských poutí přišel po jedné cestě do Santiaga de Compostela. „Když jsme se vracely, říkala jsem si, jaká je to strašná škoda, že už nefungují poutě na Svatou Horu jako kdysi. Máme tak úžasnou zemi a naprosto výjmečné značení turistických tras, bylo by krásné to všechno propojit!“ K celé iniciativě ji inspirovaly i zážitky z dětství. „Přestože jsem se tady nenarodila, mám k Příbrami hluboký vztah. S babičkou jsme chodily na Svatou Horu každou chvíli, můj dědeček byl jeden z příbramských řezbářů. V té době se poutě oficiálně nekonaly, doba tomu nepřála. I tak sem ale pořád přijížděli lidé z Moravy. Mě jako malou holku fascinovaly ženy, které jezdily ve svých nejkrásnějších krojích, protože to pro ně byla velká sláva.“

Spolek má do budoucna řadu plánů. Kromě zmapování a vyznačení zbývajících tras by chtěl v dohledné době vydat tištěné materiály a připravit jakýsi poutnický pas neboli „klíčenku“, do které budou v průběhu cesty poutníci sbírat razítka v kostelích nebo ubytovnách. Symbolem poutních tras na Svatou Horu by měl mít být totiž klíč, podobně jako je mušle znakem Svatojakubské cesty. „Přijde nám, že cesta jako taková je klíčem ke všem možným otázkám. Je to taky klíč ke dveřím, které musí poutník otevřít, aby se vydal na cestu. Nějaké dveře se musí otevřít i v jeho mysli, aby si člověk cestou srovnal to, co ho v podvědomí trápilo. Ostatně zkřížené klíče, symbol papežství, má ve svém znaku také Svatá Hora jako basilica minor,“ vysvětluje Jitka Lipovská. Členové spolku věří, že se jim v dlouhodobém horizontu podaří podpořit vznik poutnické infrastruktury. „Zapomenutá místa by mohla opět ožít. Člověk si tohle uvědomí ve Španělsku nebo Francii, kde řada vesniček funguje jen díky tomu, že přes ně vedou poutní stezky.“ Spolupracovat by na tom chtěli s farami, sokolovnami, skautskými oddíly a případnými dalšími zájemci.